Posterous končí, musel jsem jinam

Všichni jsme dostali nepříjemný e-mail, že Posterous končí. Je to škoda, mám ho rád. Ale co se dá dělat, je nutné jít o sajtu dál. Všechny své články jsem přesunul na http://nepokoje.wordpress.com/ a i tam budu pokračovat v občasném zveřejňování textů. Pokud tedy chcete, můžete mě sledovat tam.

Přechod nebyl úplně jednoduchý, neboť oficiální postup nedokáže přenést české znaky a místo nich jsou v textu příspěvků i komentářů otazníky. Stejně tak jména lidí u komentářů nejsou přenesena správně. Nastoupil tedy ruční proces a všech cca 80 článků i s komentáři jsem ještě musel opravit. Ale nyní již sbohem, Posterouse.

PS.: Stránky můžete převést i na tumblr, ale ten mi je neskutečně odporný.

Welcome to the Slash

Když to dal Slash dohromady s Mylesem Kennedym, nevěřil jsem, že to bude fungovat. Studiové nahrávky sice nejsou špatné, ale vyloženě hity to nejsou. Navíc ten jeho nevýrazný hlas je často nepříjemný ječák. Přesto jsem chtěl vyzkoušet, jak to vyzní naživo. A co si budeme nalhávat, „musel“ jsem vidět Slashe v akci.

Po pořadatelsky nezvládnutém vpouštění lidí do velkého sálu Lucerny a mnou nepochopených předskokanech, kteří nevěděli, zda mají hrát death metal, black metal nebo popík, se konečně připravilo pódium pro hlavní program. V devět začala očekávaná show. Bez zbytečných řečí se na nás valila jedna píseň za druhou.

Již od prvních tónů mi bylo jasné, že zmíněné spojení funguje více než dobře. Slash si je vědom své velikosti a toho, že lidé přišli hlavně (jenom) kvůli němu. Přesto většinu koncertu byl na levé straně jeviště (z jeho pohledu) a dával prostor všem ostatním. Do středu nastupoval při svých sólech a davu dával, co potřeboval.

Co se skladeb týče, kromě těch z aktuálního alba, jehož přebalová zvětšenina visela za pódiem, se lidem dostávaly písně i nejen z toho předchozího, ale také ty z éry Guns N‘ Roses, které vřava přijímala s největším nadšením.

Asi netřeba říkat, že Slash hrál parádně. V druhé půli to vypadalo, že se ponořil do sebe a zařazoval bluesové riffy. Ostatně mám pocit, že za takových 20 let by se tam mohl dostat úplně. Na závěr se však vrátil a přídavek byl jasný: Welcome to the Jungle a zavírákem nemohlo být nic jiného než tradiční Paradice City.

Ještě je třeba se vrátit k dalším členům. Myles zpíval vcelku dobře, pro mě však byl mnohem lepší zážitek, když si dvě písně střihnul charismatický basák Todd Kerns. Jeho barva hlasu byla prostě rockovější. Navíc snad jako jediný dokázal hudebně držet tempo se Slashem, ostatní prostě byli do počtu.

Co mi kazilo jinak parádní koncert, byl zvukař. Nevím jak jinde, ale cca 10 metrů od jeviště často všechno splývalo a nebylo možné rozeznávat jednotlivé nástroje. Mírné zlepšení přišlo až v poslední třetině.

Koncert proběhl 11. 2. 2013 ve velkém sále pražské Lucerny.

Novináři češtině holt neholdují #cestinavkrizi

Tento týden se v médiích obzvláště urodilo. Tedy ne, že by se zvýšila kvalita novinářské práce, to si žádné noviny rozhodně nedovolí, ale k disposici nám autoři dali dostatek důkazů, že čeština je něco, co se již nenosí.

Vezměme si třeba pondělní Hospodářky. Chyba přímo v titulku. Na rozdíl od pravidel českého pravopisu si korektor či autor myslí, že se správně píše narozdíl. Hlavně, že hrdě používají anglický název rubriky.

Další skvost, tentokrát mnohem hrubšího zrna (a opět v titulku), poskytly Lidovky. Copak to asi je taková vil a v čem je tajemná?

Další plátek, který se honosí jazykovou korekturou, je náš vesnický věstník. Je nutno přiznat, že počet chyb se za poslední období výrazně snížil, přesto lze na nějakou narazit i bez pozorného čtení (ve schránce nalezeno tento týden).

Chyba, kterou jsem uváděl, je bohužel stále častější. Ostuda je to o to větší, pokud ji udělá učitel. A co teprve ředitel. Např. ve své stati ji učinil ředitel soukromého a údajně prestižního gymnasia v Praze.

Co říci závěrem? Asy jen, že lépěji už bilo.

Pokud to má příští rok prasknout...

...tak ať máte vždy něco po ruce na opravu.

Nejlepší dárek mého života

Moje nenávist Vánoc vznikla mj. kvůli tomu, že se „musí“ dávat dárky. Upachtění lidé kupují po obchodech nepotřebné předměty nebo to spláchnou penězi v obálce. Co si však myslet o dárku, který nepotřebuji? Který pouze ukojil nutkavost darujícího něco dát a udělat si tak čárku za splnění? K čemu mi je cokoliv, když se darující nezamyslí, co bych uvítal já, ale pořídí to, co on uzná za vhodné dle sebe?

Moje přesvědčení o zbytečnosti Vánoc mi dnes potvrdil můj téměř sedmiletý synek. Potvrdil mi, že dárek je možné dát tak, aby udělal radost. Aby to byl opravdový dárek. Aby to co nejvíce znamenalo pro darovaného. Byl letos jediný, kdo mi takový dárek dal (tedy nepočítám-li ženu, která mi zcela pragmaticky nedává nic, protože mě zná). Strašně tajně mi jej připravoval a umisťoval pod stromeček. Když došlo na rozbalování, byly tam čtyři vlašské ořechy. Nejlepší dárek, co jsem kdy dostal. On totiž ví, že mám ořechy rád. Ví, že si kolikrát vezmu louskáček a pár jader si po večeři vylouskám. Vzal tedy čtyři ořechy z misky a zabalil mi je. Ponoukalo ho vědomí, že mi tím udělá radost. A že mi chce udělat radost. A udělal pro to přesně to, co bylo v jeho možnostech.

Co je na tom nejlepší? Udělal by to (a dělá to) kdykoliv během roku. Ne proto, že jsou (zase ty nenáviděné) Vánoce. A dokud budou lidi jako on, Vánoce jsou zbytečné.

Sobota, depresivnější než pondělí

Co všechno lze zažít za jeden jediný den? Někdy skoro nic, jindy opravdu hodně. McEwanova Sobota popisuje něco mezi tím. Víceméně obyčejný víkendový den obyčejného doktora z vyšší střední vrstvy, který na večer chystá rodinnou sešlost, a tak musí pár věcí zařídit. Nákupy, návštěvu matky a několik dalších drobností.

To, co činí román depresivním, jsou myšlenky a chování hlavního hrdiny Henryho. Třeba nákup ryb pro přípravu večeře, který jesti samolibě pochvalován slovy: „Taková hojnost vyprazdňujících se moří.“ Jenže to je to nejmenší. Henry se zabývá mnohými dalšími hrozbami, jako jsou náboženství, globalizace či prachsprostý smysl života:

• Teď vidíte kontinentální Číňany v obchodním domě Harrod’s, jak hltají luxusní zboží. Brzy budou hltat myšlení, a něco bude muset vzít za své.
• Jak je skličující, že někdo musí bezpodmínečně chodit oblečený tak, jako by ani neexistoval.
• Raději nakupovat, než se modlit.
• …že nikomu z nás ve skutečnosti nic nepatří. Všechno je pronajaté nebo vypůjčené.
• Pozor na vizionáře, na ty horlivce, kteří jsou si jistí, že znají cestu k ideálnímu sociálnímu pořádku. Jsou tady zase, totalitáři v jiném vydání, možná ještě slabí a rozhádaní, ale sílící a rozhněvaní, žíznící po dalším masovém zabíjení.

Čím více se začítáte, tím snadněji se v téže činnosti zastavujete a jste nuceni přemýšlet. Nejen o postoji Henryho, který sice tohle vše sleduje s obavami, ale přesto to pasivně přijímá, ale o svém vlastním. Nechováme se stejně? Co jsme vlastně udělali každý z nás např. v případě nedávného prohlášení Bruselu, že nevztyčí vánoční stromek, aby neurazil jiné náboženství? Myšlenky zůstávají v hlavně uvězněné a je nepříjemné se jimi zabývat podobně, jako starými věcmi: „Místnosti plné haraburdí, skříně a registratury, které se nikdo neodváží otevřít. Letité vybavení z krémově lakovaného plechu, příliš těžké příliš záhadné, než aby se vyhodilo.“

Je jasné, že na závěr musí přijít nějaká událost, která to vše završí. Je sice očekávaná a opravdu přijde, ale nakonec k onomu završení nedojde. Nepřekvapivě překvapivé. Ostatně jinak to ani u McEwana nejde.

Ian McEwan: Sobota. Odeon, 2012 (orig. 2005), 256 stran, Překlad: Marie Válková, ISBN: 978-80-207-1418-3

Beckettova „hranice míry, v níž se část rovná celku“

Samuel Beckett. Beckett Samuel. Chm. Tso k tomu povědět? Nitz? Ne, to asi ne, zvážíme-li možnost, že něco přeci jenom, pokud jsme toho schopni, tak můžeme, uvést.

Tso. Poslední román, který Beckett psal v angličtině a pak jej dlouhá léta překládal do francouzštiny. Původní název Watt (výslovnost shodná s What) byl přeložen jako Tso, druhá důležitá postava, pan Knot (opět výslovností stejné jako Not), pak jako pan Nitz. A byť Tso u Nitze slouží, nepadne mezi nimi jediného slova. Proč také. Otázka s odpovědí jsou vetnuty již ve jménech.

Beckett si však nehrál se slovíčky jen ve jménech postav. Jeho slovní rozmanitost je naprosto úžasná, s čímž se precizně vyrovnal i překladatel. Posuďte sami:

Potřásl dobrého rána, a popřál vřelou rukou, nejprve panu Gormanovi, a pak panu Nolanovi, kteří na oplátku, a ve stejném pořadí, potřásli velice dobrého rána jemu, a popřásli mu důkladně rukou. A pak, vzpomenuvši si, pak Gorman i pan Nolan, že v zápalu ranních ran osudu si zapomněli potřást dobrého jitra sobě navzájem, a popřást jeden druhému rukou, učinili tak nyní, velice srdečně, bez dalšího odkladu.

A nejde pouze o slovní hrátky, ale pokud čtenář chce, může narazit i na básnické věty (opět úžasně přeložené):

Nemohlo se však stát, že by dokonce i tomu nejvytrvalejšímu, nejstřízlivějšímu, nejsvědomitějšímu z poslů, který by znal všechny místní psy, jejich zvyky a jejich bydliště, jejich barvy a jejich tvary, zůstalo přece jen nějaké jídlo, ve starém kastrolu, ve chvíli, kdy by staré hodiny odbily deset hovnin, a pak, jak, by přinesl nazpátek kastrol, ten spolehlivý posol, kdyby kastrol, nebol, vyprázdněn včas, neboť zas, následující ráno, by bolo, příliš pozdě, neboť kostroly a hrnce, pana Nitze, nesměly přes noce, být nechávány venku, na trávníce.

Jenže Tso není humoristické čtivo k odpolední kávě. Tso je hodně náročný román. Na čtení, na přemýšlení, na čas, na náladu. Já měl bezpočetněkrát sto chutí knihu mrsknout do kouta a už se k ní nevracet (což v případě Becketta není poprvé). Rozsápat ji. Spálit, vyhodit. Mnohdy mě štvala, popouzela, činila protivným. Chtěl jsem ji mít rychle za sebou, ale nešlo to. Kniha se musí opravdu číst pomalu. Beckett často používá čárky tam, kde se, běžně, nepoužívají, a tam, kde by je, čtenář hledal tak, chybí. Celý text tím dostává úplně jiný rytmus, je třeba ho chytit a pak zase pustit, když autor opět, na chvíli, znormální.

Do toho se vkrádá i potřeba autora všechno pitvat, vše obracet na místě, popisovat totéž různými způsoby, zaobírat se věcmi všelijak, mnoze, ze všech úhlů a pohledů, možná proto, aby i čtenář si uvědomil, že když je něco řečeno, vzal vypravěč v potaz i to, co vlastně nemělo býti řečeno, ale pokud by tomu tak bylo, mohl by čtenář nabýt špatného dojmu a sám se zaobírat tím, co autor sice byl zvážil, ale nenapsal.

Nezdálo se, že by se při těchto příležitostech projevovala, kupříkladu v případě kalhot jeho otce, jakákoliv tendence rozkládat se do souboru jevů: šedivé, plandavé a pravděpodobně rourovité, nebo, v případě nohou jeho otce, ztrácet se v reji svých vlastností, nikoliv, naopak, nohy a kalhoty jeho otce, tak jak byly viděny tehdy, v lese, a následně vybaveny ve vzpomínkách, zůstaly nohama a kalhotami a nikoliv pouze nohama a kalhotami, ale nohama a kalhotami jeho otce, to znamená dočista odlišnými od jakýchkoliv nohou a kalhot, které Tso kdy viděl a to viděl ve své době velké množství, jak nohou, tak kalhot.

Případně:

Dříve však, než se odmlčel o něco déle, aby tak učinil, pospíšil si s poznámkou, že ta řešení, která, jak se zdá, nezvítězila, možná byla zvažována a zavržena, coby neuspokojivá, autorem nebo autory řešení, které naproti tomu, jak se zdá, zvítězilo, anebo možná nebyla.

Celé to pak proplétá tématy, která nepatří mezi úplně nejjednodušší. Mnohdy použité prvky existencialismu, myšlenky bytí a nebytí, smyslu života nutí zvednout oči od knihy a přemítat.

A pak se snese další noc a přijde další člověk a odejde Tso, Tso který nyní přišel, protože na přicházení vrhá stín odcházení a na odcházení vrhá stín přicházení, to je na tom to protivné.

Pomyslet si, když člověk už není mlád, když člověk ještě není stár, že člověk již není mlád, že člověk ještě není stár, to snad už je něco.

Zastavit se na chvíli, ke konci svého tříhodinového dne, a zamyslet se nad: pohodou propadající se do temnot, trápením získávající jasnější kontury; potěšením, jež těší, neboť bylo, bolestí, jež bolí, neboť bude; radostnými skutky, které se staly hrdými, hrdými skutky stále zarputilejšími; dychtěním třesením se na bytí jež odejde, bytí jež přijde; a pravda, jež není již pravdou, a lež, jež pravdou dosud není. A rozhodnout se už neusmívat, sedět ve stínu, poslouchat cikády, přát si, aby byla noc, přát si, aby bylo ráno, říkat: Ne, to není srdce, ne, to nejsou játra, ne, to není prostata, ne, to nejsou vaječníky, ne, jsou to svaly, jsou to nervy.

Celé to můžeme zdánlivě zlehčit, chcete-li:

Ale stejně, pravil pan Gorman, život není až taková stará hnusná svině. Zvedl do výšky ruce a rozpřáhl je, v gestu zbožné úcty. Potom je zastrčil do kapes kalhot. Když na to přijde, řekl.

Beckett se nebojí ani otázky víry, resp. odpovědi na to, kdo je vlastně Bohem. Zůstává však u toho jen velmi krátce, je to vlastně pouze malá myšlenka v celém textu:

Neboť jediný způsob, jak člověk může hovořit o ničem, je hovořit o tom, jako kdyby to bylo něco, stejně tak, jako jediný způsob, jak člověk může hovořit o Bohu, je hovořit o něm, jako kdyby to byl člověk, kterým po pravdě řečeno byl, svým způsobem, nějakou dobu, a jediný způsob, jak člověk může hovořit o člověku, i naši antropologové si to uvědomili, je hovořit o něm, jako kdyby to byl termit.

Zajímavou se může zdát otázka, co chtěl autor dílem povědět. Zkusil jsem se nad tím zamyslet, ale nedošel jsem k žádnému kloudnému závěru. Jestli tím chtěl něco alespoň naznačit, pak by nevynechával celé věty ve svém francouzském překladu. V románech by mělo každé slovo dávat smysl. Nejde však už o antiromán? Příprava na jeho Nepojmenovaného, Maloneho či Molloye? Nejsem literárně vzdělán, proto ani nebudu odpovídat. Pro mě je to kniha, při které se musí přemýšlet. Nikoliv něco, v čem hledat nějaký smysl, řád, pořádek.

Neboť je to zvláštní věc, leč zřejmě pravdivá, že ti, kdo mluví, mluví spíše pro potěšení z toho, že mohou mluvit proti někomu, než pro potěšení mluvit s někým, a důvod je možná tento: že, když jsou lidé zajedno, hlas nelže zvýšit možná až tak vysoko, jako je možné tak učinit, když jsou lidé ve při.

Neboť nový rok neříká nic nového, člověku pevně vsazenému do prostoru.

Jak jsem uvedl, kniha mě rozčilovala. Nevím proč… …ačkoliv možná vím. Dost věcí se mi v době čtení měnilo, spěchal jsem. Když to pominulo, začítal jsem se do knihy znovu a znovu. Jen tak, občas odstavec (byť i ten je kolikrát dlouhý), někdy větu, místy stránku. Objevoval jsem Tsoa znovu a znovu. Sám proto nevím, zda knihu doporučit číst od začátku do konce nebo zda ji číst namátkově. Že by to byla příprava na Joyceova Odyssea? Možná. Jedno však vím určitě. Ke knize se budu vracet i nadále. Za přečtení stojí, byť to vyžaduje hodně úsilí.

Samuel Beckett: Tso. Argo, 2002 (orig. 1953), 248 stran, Překlad: Tomáš Míka, ISBN: 80-7203-456-1